Stáří vpřed a mládí dobrou

Co tak pozoruju kolem sebe, to, že jsme staří, že máme stará kolena a že už nejsme nejmladší, si zvykneme povídat už někdy od třicítky. Že si náctiletí přidávají pár let k věku, je roztomilé. Že se s malými dětmi batolícími se u nohou stylizují jejich čtyřicetiletí rodiče do rolí babiček a dědečků, je trochu alibismus. Schválně, jestli jste to taky někdy neřekli: Nebudu se s tebou v tomhle věku klouzat na klouzačce! Na to, abych s tebou sáňkovala, jsem už stará bába! Takovej dědek jako já se přece nebude zesměšňovat na skateboardu!

Moje švagrová říkala, že od doby, kdy pracuje jako lékařka na interně, výrazně upravila svůj názor na to, kdy je člověk starý. Sedmdesátníci jsou tam ještě za mlaďochy. A vlastně i sama jsem byla několikrát svědkem toho, jak moje babička (89) říkala mámě (69), že je ještě mladá, ať si užívá.

Jak je to s tím věkem? Je vám čerstvých padesát Potýkáte se s krizí středního věku, první vážnější diagnózou v oblasti srdcově-cévní, vysokotlakové nebo cholesterolové? Váha už jen stoupá? Funíte na tréninku, který jste ještě před nedávnem zvládali bez rozcvičky i bez strečinku klidně dvakrát za sebou? A co si u toho říkáte? Místo toho, abychom pohnuli zadkem, halíme se do výmluv, které začínají stoletím narození a končí hlasitým sténáním. Hledáme sympatie u okolí a rezignovaně pravíme: Na stará kolena se přece nebudu učit psát všemi deseti/mluvit italsky/vařit nízkotučně/ovládat internet/trmácet na Srí Lanku/hlásit na univerzitu/účastnit triatlonu.

No jo no! Už to není to, co bejvalo. Datum v občance používáme jako výmluvu i jako štít. Znám lidi, kterí se předčasně pochovali chvilku po sfouknutí šedesáti svíček. A znám i takové, kteří se ještě ve svých osmdesáti překonávají, motivují a vzdělávají. A inspirují ty mladší. Jdeme na to, děvčata! Není dnes žádnou výjimku potkat skupinku hlasitých důchodců s nordic holemi na vrcholku hory, kam se třída gymnazistů právě vyvezla lanovkou. Na udržovaných antukových hřištích u trampských osad hrají nohejbal opálení památníci první republiky, zatímco jejich daleko mladší potomci paří u piva na mobilech.

Je fajn, že když jsme mezi svými, oslovujeme se „holky“ a „kluci“ stejně jako na prvním stupni základní školy nebo při srazu šedesáti letech. Je fajn, že pro své rodiče jsme dětmi, i když sami máme vnoučata. Je fajn, že pro děti jsou rodiče neomylní, dokonalí a nenahraditelní, i když samy si to o sobě dávno nemyslí. Když tak nad tím přemýšlím, dám si příště velký pozor na to, abych si řečmi o tom, že jsem stará, neoprávněně neulehčovala život, ale taky, abych se předčasně neobírala o příležitosti si život užívat.

Mgr. Xénia Paličková Křížová