Být sám není to samé, co být osamělý

Není samota jako samota. Někdo je sám celý život, někdo zůstal sám po smrti partnera nebo po rozvodu. Někdo je sám i přesto, že žije v manželství. Někdo sám není, ale navenek to tak vypadá. Někdo to má právě naopak, ačkoli je obklopený lidmi. I tak může trpět velkým osaměním, až z toho psychicky onemocní.

Ahoj, Wilsone!

Když Tom Hanks ztroskotal na pustém ostrově a společnost mu po dlouhá léta dělaly pouze mořské vlny a balíky Fedexu, trpěli jsme s ním před obrazovkou mnohem víc ve chvílích, kdy si musel vytrhnout zub, než ve chvílích, kdy trpěl – samotou. V dnešním přelidněném světě má jeden občas pocit, že by se někam nejraději schoval a že ztroskotání v ráji uprostřed Pacifiku může být vlastně celkem fajn věc.

Že se Tom Hanks málem zblázní, když mu Wilsona vezme voda, by bylo legrační, kdyby to nebylo smutné. Hloubku Tomova zoufalství nepochopí nikdo, kdo se neocitne ve stejné situaci a rozhodně ne někdo, kdo má za sebou cestu do práce v přeplněném vlaku a před sebou vánoční seznam čítající 25 členů úzké a širší rodiny. Právě blížící se Vánoce dělají z obyčejné samoty samotu nesnesitelnou a z nesnesitelné samoty adepty na ublížení si na životě. Ze všech stran na nás útočí reklamy plné šťastných rodin a dobrých konců.

O Vánocích platí ­- daleko víc než kdy jindy, že rodina je základ státu a kdo žádnou nemá (nebo ji nemá po ruce), trčí z davu. I když to možná ostatní na něm nevidí, vidí to on. Plouží se tmavými ulicemi domů, kde ho nikdo nečeká, dívá se do vánočně vyzdobených oken, která jakoby říkala: Za tímto oknem sídlí šťastná rodina, je tu teplo a voní tu cukroví a svítí se v každé místnosti a ne, protože tam někdo nezhasíná, ale prostě proto, že v každé místnosti někdo je! O co víc oken křičí do tmy, o to smutnější je návrat do prázdného bytu, kde si s člověkem povídají leda nástěnné hodiny nebo moderátor večerních zpráv...

Na druhé straně jsou lidé, kteří se do svých čistých singl bytečků vracejí rádi jako do oázy klidu a to, že jsou tam sami, milují. Zavřou se dveře a je to pouze a jen jejich svět a jen na nich záleží, koho si do něj pustí a koho ne. Tito lidé se vyznačují tím, že i když jsou ve své domácnosti samoplátci, venku mají spoustu přátel, známých, kolegů, spoluhráčů a klidně i vážnou známost. Rozhodně tedy nejsou osamělí, jen si prostě vybrali mít kontrolu nad tím, koho špinavé prádlo se objeví v koupelně na zemi a kdo bude plenit lednici. Jen oni sami! Proč ne! Klobouk dolů před odvahou prosadit si svou!

Jasně, ne každý je v tomto singl stavu dobrovolně, ale to už není podstatné. Podstatné je, jak se s tím lze vyrovnat. Singlisté se dívají na ulici s pochopením na ženy tahající těžké tašky s nákupy nebo na hádající se páry či početné rodiny zabírající půl restaurace. S pochopením a pokaždé i s ulehčením: "Jsem rád/ráda, že mně se to neděje." Ta paní s rukama jako opice, která za sebou tahá celý víkendový nákup, zatímco její manžel doma na pohovce luští od rána sudoku. Ta paní, která se po návratu domů postaví ke sporáku, hned poté proběhne koupelnou a pustí pračku.

Ta paní, která si potají v kuchyni naleje třetí dvojku červeného nebo lupne druhý ibalgin, stojí na prahu obýváku s teplou večeří a pivem vděčná za to, že si pan manžel sundá nohy ze stolečku, než tam položí ten proviant. Cestou zpátky do kuchyně se zastaví u zrcadla v chodbě, nepoznávaje toho, na koho se dívá. Celý svůj život vlastně nepoznává - a nemá to ani komu říct. Ačkoli je u kuchyňského stolu místo jedné židle osm.

Mgr. Xénia Paličková Křížová