Mami, to neřeš, prosím tě!

Děti (i ty pětileté i ty o padesát let starší) si jsou většinou celkem dobře vědomé toho, že a kde udělaly chybu. Od svého zkušeného rodiče nepotřebují přesnou definici této chyby ani pokárání, že k ní došlo. Co potřebují, je pochopení a přijetí. A také respekt k tomu, jak se to „dítě“ rozhodlo daný problém řešit, i když to není zrovna váš šálek kávy a vy byste to udělali jinak, nechte si to pro sebe. Zbytečně vzbudíte pochybnosti a vezmete ratolesti sebejistotu do dalšího rozhodování.

Divíte se, že vám vaše děti moc nevolají? Asi nemají chuť nabíhat si na políčky. Nebo vás naopak otravují moc často? Asi jste je nenaučili, že svůj problém dokážou vyřešit sami. Oba extrémy jsou, jak vidíte sami, špatně. Abyste si uchránili hluboké spaní, dobré trávení i zdravý rozum, nechte raději dětičky, ať se s tím životem perou samotné. Musíte si věřit, že jste v době, kdy jste je měli pod střechou, v občance a na výplatní pásce, udělali to nejlepší, co bylo ve vašich silách.

Dál už můžete působit pouze jako klidná síla nebo láskyplná náruč. Věřte, že i když děti někdy vypadají bezradně nebo zoufale, zvládají ty svoje trable mnohem lépe, než si myslíte. Jasně, není vám třicet a vašim dětem nejsou dva a výchovné problémy asi nejsou to, co vás v důchodu zaměstnává. Nicméně je fajn o tom občas popřemýšlet, protože stejně jako ony jsou pro vás věčné děti, vy jste pro ně veční rodiče.

Mgr. Xénia Paličková Křížová