Slyšet? To není stejné, jako naslouchat

Posloucháte nebo jen čekáte, až se dostanete ke slovu? Mě baví pozorovat konverzace cizích lidí v kavárně. Abyste se nelekli, nejde mi o ten obsah, nepotřebuju vědět, o čem mluví. Baví mě pozorovat jejich role rozhovoru i ve vztahu, který mezi sebou mají. Baví mě dívat se na to, jak důležitou roli hrají neverbální projevy a jak málo pozornosti jim v dialogu věnujeme. Minisociální průzkum určitě nedělám sama a taky jsem určitě sama často předmětem zkoumání jiných lidí. Proto následující řádky beru trochu jako sebevýchovu: svým partnerům toho v dialogu moc dlužím. 

Poslouchám tě. Opravdu?

Modelová situace: sedíte s kamarádem/partnerem/kolegou/dítětem u stolu a posloucháte, jak vám něco povídá. Ruku na srdce: jak často vám pozornost uteče jiným směrem? Jak často ztratíte nit vyprávění? Soustředit se na jednostranný proud informací není těžké jen v případě, že nás téma nezajímá, že mu nerozumíme nebo že náš spolusedící mluví jiným jazykem. Ačkoli máme uši na šťopkách a to, co nám partner říká, je zajímavé a užitečné, i tak nedokážeme sledovat proud řeči bez přestávky. 

Uši máme jen jedny, smyslů pět

Uši se snaží, ty jsou zaměstnané posloucháním, ale co ty ostatní smysly? Jakýkoliv hlasitější zvuk, barevnější obraz, lákavější vůně nebo výraznější chuť působí na naši pozornost jako lepidlo. Nalepí se na ni a vezme ji s sebou pryč. A tím to nekončí. Dál na sebe lepí ještě naše asociace, myšlenky, vzpomínky, nápady a – čas utíká. A nám utíká kontext. A našemu vypravěči utekl posluchač. A pak je to celé špatně.

Počkej, teď mluvím já

Znáte to taky? Jen čekáte, až se vypravěč nadechne, abyste mu mohli skočit do řeči a přebrat štafetu? A on pak po pár minutách udělá to samé a vy jemu a tak pořád dokola? Po nějakém čase vás to oba přestane bavit a konverzaci utnete. Odcházíte oba nespokojení s pocitem, že jste ani neřekli to, co jste říct chtěli a ani jste se nedozvěděli to, co vám chtěl říct ten druhý. 

Já přesně vím, co potřebuješ

Horší verzí, než nedočkavost, je přemoudřelost. Nenechat toho druhého doříct ani větu a už spěchat se svým názorem, radou, receptem, řešením. Nebo - ještě hůř - soudem. Místo toho, abychom se kousli do jazyku a počkali, promysleli si v klidu své stanovisko a svým trpělivým nasloucháním dali tomu druhému najevo, že máme skutečný zájem o to, co ho trápí, a čas na to, abychom si to vyslechli, strhneme pozornost na sebe a svoji řeč.

Naučím se naslouchat

Aktivní a zúčastněné naslouchání je skutečnou dovedností, která se ovšem nemusí studovat na univerzitě. Tu schopnost máme všichni. Pro začátek by mohlo stačit, že si to uvědomíme a že nad tím vůbec přemýšlíme. Zkusíme si představit, jak je nepříjemné nám samým, když máme pocit, že svá slova házíme někam do propasti a tomu druhému jsme asi lhostejní. Naslouchání není štafetovým závodem, je to důvěrná interakce mezi lidmi, kteří si věří a kteří mají nějaký důvod si vzájemně porozumět. Vědomí, že nám někdo naslouchá, že za to někomu stojíme, je pro naše sebevědomí a zdravý duševní vývoj velmi důležité. A vědomí, že umíme naslouchat a konstruktivně pracovat s tím, co se dozvídáme, je obohacující.

Mgr. Xénia Paličková Křížová