Syndrom bílého pláště

K doktorovi jen přes mrtvolu Máte trápení, ale bojíte se dojít si k lékaři? Syndrom bílého pláště je předmětem mnoha rodinných vtipů, ale ve skutečnosti to tak veselé není. Strach z doktora může způsobit odklad důležitého vyšetření a tím pádem nenapravitelné škody.

Trpí ním děti i dospělí. A to bez ohledu na racionální zkušenosti, že se vlastně nic tak hrozného nikdy nestane, že to prostě jen píchne nebo zabolí nebo dokonce ani to. Děti jsou pod dohledem svých rodičů, dospělí svých partnerů (snad), kdo je ale ohrožený nejvíc a ještě k tomu často bez “dozoru” – to jsou senioři.

Čím je člověk starší, tím víc prevence se ho týká. A tím větší problémy mohou nastat, pokud se návštěvy odborných lékařů odkládají a odkládají a neuskuteční se v termínu, ani po termínu. Máte-li rodiče nebo třeba sourozence v důchodovém věku, pro jistotu si jednou za čas nenápadně zahrajte na detektiva a dobře míněnými dotazy zkontrolujte, jestli náhodou někde nevzniká závažná proluka. Dávejte si ovšem pozor, aby se dotyčný necítil jako vyšetřovaný za přestupek. To by hrozilo, že nepříjemné téma zamete pod stůl a už se k němu nedostanete.

Pokud u seniorů vypozorujete něco jako syndrom bílého pláště nebo prostě nezájem či letargii vůči pravidelným (nebo doporučeným) vyšetřením, můžete mu zkusit pomoci i vy sami.

Například takto:

• nabídněte se mu jako příjemný doprovod/dovoz/odvoz/společnost nebo z příbuzných vytvořte síť doprovodů, aby nebyl jeden z rodiny přetížený a ostatní klidní, že je postaráno

• poraďte mu, aby si s sebou do čekárny vzal oblíbenou hudbu nebo čtení

• zkuste přesunout jeho pozornost ze strachů a obav na výhody a pozitiva

• navrhněte mu následující cvičení: když jej začne ovládat panika, může vyzkoušet zhluboka dýchat a soustředit se na pomalý výdech - a to klidně během celého času čekání

• pohlídejte spolu s ním, aby nezanedbával prevenci – nebude mít pak přehnaný strach z výsledku a velice pravděpodobně nebude muset absolvovat další kontrolní vyšetření “z prodlení”

• zeptejte se ho, jestli mu vyhovuje jeho ošetřující lékař. Pokud ne, pomozte mu vyhledat jiného. Třeba se dozvíte, že se mu jen nelíbí cesta k němu nebo to, že má ordinaci ve třetím patře bez výtahu.

Podstatný je i vztah k lékaři. Ve vztahu lékař-pacient jde přece především o důvěru. Pokud je důvěra narušená nebo nikdy ani nevznikla, není šance, aby lékař dělal svoji práci důsledně a do detailu, protože se prostě nic nedozví. Každá ordinace má jistě zkušenosti s důchodci, kteří si s sebou přinesou obsáhlý deník svých diagnóz, symptomů, nežádoucích účinků a nevolností. Jsou však i tací, ze kterých nedostanete slovo. Dobrý lékař by měl být schopný potřebné informace ze svého pacienta dostat, i když to nebude v rozsahu zpovědi nebo celovečerního filmu.

Mgr. Xénia Paličková Křížová