Tabu: nemáte rádi svá vnoučata?

Jenže se tak nějak automaticky očekává, že jako babička nebo dědeček budete tu drobotinu zbožňovat a neustále obletovat. A v ideálním případě to tak i funguje. Problém je v tom, že svět není bez chyb a ne každé vnouče je pomilováníhodný andílek. 

Důvodů, proč se vám vnouče nezamlouvá, může být víc. Například je ten malý uzlíček prostě ošklivý a ani trochu se nepodobá tomu roztomilému děťátku, které jste si vykreslili ve své hlavě. Nebo je miminko věčně ve špatné náladě. A když si ho chcete pochovat, abyste ho uklidnili, spustí ještě větší randál. 

Antipatie k vnoučeti se samozřejmě mohou probudit i později – to když z vašeho vnuka nebo vnučky vyroste umíněný a nesnesitelný předškolák nebo zahořklý, uzavřený puberťák, který nestojí o projevy vaší přízně. Ať už je důvod odporu k vašim vnoučatům jakýkoli, skoro vždycky ho doprovází silný pocit viny, protože se nemůžete zbavit dojmu, že když vnoučata nemilujete, jste zkrátka špatní a nevděční prarodiče.

Proto je přiznání toho, že svoje vnouče nesnášíte, považováno často za tabu a velkou urážku. Jak ovšem upozorňuje odbornice na stárnutí Geraldine Bedellová, odpor k vnoučatům není zdaleka tak výjimečný, jak by se mohlo zdát. Vyvozuje to ze zkušeností, které získala jako správkyně stránek pro seniory. Při procházení příspěvků na této sociální síti pro dříve narozené totiž Bedellová velmi často narazila na takové, kde si dotyční stěžovali na děti svých dětí.

„Vůbec se necítím jako babička. Když jsem poprvé viděla vnuka, tak jsem nic necítila. Snad jen zklamání, jak velké má uši. A také mi vadilo, jak se rozeřval pokaždé, když jsem se k němu přiblížila. Prostě jsme si nesedli,“ vzpomíná Bedellová na to, co psala jedna z uživatelek sítě pro seniory. A to v očích seniorů není jediný hřích, který se pojí s vnoučaty. Velkým problémem je také přiznat sobě i ostatním, že všechna vnoučata nebereme stejně a máme oblíbence.

Klinická psycholožka Rachel Andrewová potvrzuje, že vše výše řečené je ve společnosti tabu a je problém to přiznat sám sobě, natož někomu dalšímu. Podle doktorky Andrewové by se prarodiče neměli stydět za to, že nemají vnoučata (stejně) rádi. „Často si úlohu prarodičů a vztah s vnoučaty idealizujeme, přitom je spousta věcí, které se mohou pokazit. Problém může být vzdálenost našich bydlišť, ale i rozdílnost povah,“ uklidňuje klinická psycholožka. Nebýt z vnoučat u vytržení je tak v pořádku. A pokud hned nevypálíte, že ty velké uši jsou fakt hrůza, třeba si vaše děti ani nevšimnou, že nejste z omladiny v sedmém nebi.

Redakce