Výchova dětí v Čechách I.

Pícháme rukou do vosího hnízda. A otevíráme téma kontroverzní. Výchova dětí v Čechách. A začneme poněkud netradičně, z opačného rohu. Čili ne tím, co my můžeme udělat pro výchovu, ale co výchova může udělat pro nás.

Taky jsme byli dětmi

Pamatujete si na to ještě? Jistě. Pamatujete si na skvělé puntíkaté šaty z prvního září v 1. B nebo na sáňkování na školním dvoře do tmy, na přísné učitele, na výprask za schovanou žákovskou knížku, na babiččiny domácí koláče, na rozbitá kolena z jízdy na kole, na dědečkovy obrovské ruce. Na to všechno si vzpomínáte s lehce zasněným výrazem... Ne, staré časy už se nevrátí.

My jsme spolu husy nepásli

Dokázali byste si vybavit i své pocity? Strach, ponížení, obavy, téměř žádná šance na to, že by se vaši rodiče zabývali tím, jak se cítíte, co si myslíte a jestli vám někdo ubližuje? Do 18 let bylo dítě v podstatě stejnou kategorií jako majetek. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš poslouchat.

Chvála všem rodičům, kteří nechápali svoje děti jako věc ve vlastnictví. Třeba jste zrovna měli to štěstí a takové rodiče měli. Nebo vaše výchova probíhala ve stejném duchu jako výchova většiny dětí od padesátých let po léta devadesátá a zpětně vám na tom nepřijde nic divného - a ani se vám nezdá, že by vás to nějak zásadně poškodilo. Naopak. Říkáte si, že dnešní rozmazlená generace by si také pár facek občas zasloužila a že bůhví, co z nich vyroste, když nemají přísné vedení.

Máma je moje nejlepší kamarádka

Mít mámu za kamarádku je dnes in. To, že si některé dcery se svých matek udělají důvěrnice překračující intimní míru, je minimálně nezdravé. To, že si některé matky ze svých dcer udělají spiklence, nejčastěji proti tátovi té dcery, je zneužívání.

Že se dnes svět dospělých se světem dětí prolíná mnohem víc, než tomu bývalo zvykem, je evidentní. Rodiče naslouchají svým ratolestem, snaží se zabalit je do ochranné fólie, umožnit jim vyrůstat v pochopení a lásce demokratické rodiny, kde má každý právo na svůj mikroprostor, názor, pocity, vzdor, deprese, výstřelky.

Děti jsou zasvěcenými svědky nedůslednosti rodičů ve výchově, v zákazech a příkazech, jsou svědky jejich slabé vůle a životních selhání. Umí pokládat kritické otázky a čekají upřímné odpovědi. Rodič už není ten neomylný a dokonalý polobůh, nemá problém se před dětmi rozbrečet a přiznat, že něco nezvládl. V diskusích pak chtě nechtě pouští děti dál, než by zavedené rozdíly v generacích dovolovaly. A že tyto rozdíly mají svůj význam...

Mgr. Xénia Paličková Křížová