Výchova dětí v Čechách II.

Ta dnešní generace! Co z ní vyroste? Kdo je tady vlastně pánem? Dítě nebo rodič. Nikdo. Oba. Bavíme se zde o výchově dětí v Čechách. Již ve druhém díle.

Dětem se nenakazuje, s dětmi se diskutuje

Když to slyším někde v obchodě, ty nekonečné diskuse dítěte na zabití s nekonečně trpělivým rodičem, říkám si, že si ti lidé na sebe pletou bič. Že to dítě nezná hranice, neumí poslechnout, že se neumí přizpůsobit, že dostane všechno, co chce, a že vlastně záměrně zatahuje rodiče do sáhodlouhých diskusí. Že je to pro něj hra. Že mluví do věcí, které by měl tiše respektovat, že má svého rodiče nebezpečně v hrsti.

A pak se přistihnu v té samé situaci. Kdy se v diskusi se svým dítětem snažím zohlednit jeho názor, jeho motivy, jeho roli v dané situaci, jeho kapacitu pochopit souvislosti, jeho právo na svobodné rozhodování, jeho náladu, znamení zvěrokruhu i jeho stupeň únavy. Čili parametry, které očekávám, že bude každý dospělý zohledňovat v diskusi s jiným dospělým.

A nevím. Nevím, co je správnější. Vím, co je tady a teď náročnější. Ta diskusní verze. Rozhodně. Ale přece jenom je mi milejší. Když si vzpomenu na vlastní dětství ze 70. let, vybaví se mi bezmocnost. Nikdy nebyla žádná rozumná diskuse. Jen monolog. Věčně podřízená pozice. Rodičovská veta. A jelikož mojí rodiče nikdy nezkoušeli výchovu dohodou, jediné, co jim zbývalo za výchovní prostředek byly příkazy a zákazy.

A fyzické tresty, za které by dnes byl snad kriminál. Pamatuji si mámy výlučnou rozhodovací pravomoc na téma mého oblíkání, účesu, trávení času, výběru sportu, složení jídelníčku. Ve třetí třídě jsem dětem na hřišti říkala, že jsem adoptovaná. Tělocvikářka mě nejednou poslala do ředitelny, protože jí bylo nepříjemné dívat se na moje modřiny na nohou a na rukou při převlíkání se ve společné šatně.

Pamatuji si tresty, které (i když vím, že je to subjektivní), nebyly adekvátní. Dnes už vím, že to bylo jejich selhání, ne moje. Byla jsem poslušné dítě, vystudovala jsem řádně základní, střední i vysokou školu, nikdy jsem neprovedla nic vážnějšího, než je falšování podpisu v žákovské knížce.

Moje dětství bylo plné strachu z lidí, kteří mi byly nejbližší. A to je to, co opravdu nechci. Aby se moje děti báli svých rodičů. Absurdní stav. Proto se snažím vychovávat je bez zákazů a bez fyzických trestů. Ale to vyžaduje tvrdou práci na komunikaci. Každý den. Od narození.

Mgr. Xénia Paličková Křížová